Patří k nejrespektovanějším sportovním lékařům. V Centru sportovní medicíny pravidelně a úzce spolupracuje s nejlepšími českými sportovci, kteří na základě jeho vyšetření a doporučení upravují skladbu svého tréninku. Pracuje s daty a vědecky podloženými informacemi a přesto běžcům radí: neberte čísla jako modlu. V posledních měsících navíc „zpestřil“ jeho práci Covid 19 – pro závodní sportovce připravil kompletní manuál, jak se po prodělaném onemocnění vrátit a nezničit si uspěchaným tréninkem kariéru. O všech těchto tématech jsme si s MUDr. Jiřím Dostalem povídali.

Kdo je Jiří Dostal? Je vedoucím lékařem Centra sportovní medicíny a členem lékařské komise Českého olympijského výboru. Věnuje se zejména fyziologii ve vrcholovému sportu a spolupracuje s desítkami nejlepších českých sportovců. Je členem Americké společnosti pro sportovní medicínu, České společnosti tělovýchovného lékařství a má na kontě několik odborných publikací jak v zahraničí, tak v České republice. Vyučuje a přednáší sportovní fyziologii a medicínu na VŠ lékařských a sportovních zaměření.

Co je vlastně covid-19?

Je to virové onemocnění, které lze někdy považovat za tzv. slizniční virus. Napadá prakticky všechny orgány v lidském těle, nejen respirační systém, jak se někdy mylně prezentuje. Pro sportovce jeho nebezpečí spočívá zejména v tom, že může u určitých osob vyvolat závažnou následnou reakci imunitního systému, která pak přetrvá dlouho po odeznění základního onemocnění. Slangově se jí nyní říká „long covid“.

Co si pod tím pojmem představit?

Long covid je postvirový syndrom, což je soubor příznaků a onemocnění, které známe velmi dlouho i po jiných virových infekcích. Úplně přesně zatím nevíme, co ho zapříčiňuje, ale pravděpodobně se jedná o souhru několika faktorů, které stojí na nestabilní imunitní reakci. V některých případech máme při vyšetření jasný nález, jindy je to ovšem neměřitelné a objektivními parametry nezjistitelné. Spolupracujeme se sportovci, kteří to prodělali, a někteří z nich mají prokazatelně dlouhodobé svalové postižení, které se před infekcí nenacházelo a objektivně nejsou schopní vrátit se do tréninku po týdnech ani měsících pro vysokou únavu a netoleranci zátěže od středních úrovní výše.

Jak přesně vypadají dlouhodobé důsledky pro sportovce?

Záleží na průběhu primárního onemocnění. Je třeba říci, že v drtivé většině nejsou dlouhodobé následky žádné. Pokud člověk prodělal závažnou plicní formu nebo měl jinak závažný průběh, je jeho tělo do značné míry zdevastované právě tímto primárním postižením. U aktivních sportovců ale jde o raritní případy. Většinou jsou obtíže na úrovni velké únavy, snížení výkonu, neschopnosti vysokých intenzit a nemožnosti použití tepových frekvencí pro řízení tréninku.

Jsou tyto problémy mezi sportovci časté?

Nejsou příliš časné, ale pokud se vyskytnou, tak je to pro daného sportovce, zejména pokud je to profesionál, obtížné. My máme od léta minulého roku vyšetřeno asi 100 vrcholových sportovců. A přibližně 15 procent z těch, kteří prodělali Covid 19 či byli detekováni pozitivitou PCR test, má či mělo dlouhodobé potíže. Ale jen 5 má obtíže v rámci měsíců. Takže se dá říci, že v naší skupině vrcholových sportovců je v řádu týdnů úzdrava na úrovni 95 %.

Hrozí u některých z nich, že kvůli následkům covidu přijdou o olympijské hry nebo budou dokonce muset ukončit kariéru?

Zatím se nám všechny podařilo vrátit do tréninku. Ale je také pravda, že jsou tu dva nebo tři olympionici, u kterých zatím nevíme, jak se to vyvine.

Proměňuje se s nástupem nových mutací koronaviru i podoba dlouhodobých následků?

U nás naštěstí zatím nic takového nepozorujeme. Kolegové z ciziny referují vyšší procento dlouhodobých komplikací, ale my jsme to nezaznamenali. Je ovšem možné, že k tomu ještě dojde, protože sportovci, kteří nyní mají problémy, prodělali Covid 19 už na podzim. Zatím také nemáme dlouhodobé údaje od sportovců, kteří prodělali onemocnění na jaře, protože je potřeba alespoň čtyřtýdenní odstup.

Jaký je pak postup návratu?

Je potřeba rozdělovat mezi vrcholovými a rekreačními sportovci.

Začněme rekreačními běžci.

Je to strašně jednoduché: dělejte to tak, jak to cítíte. Pokud se člověk cítí dobře, nemusí nic řešit. Začněte pomalu a postupně přidávejte. Pokud někdo patří mezi výkonnostní běžce, připravuje se systematicky a jeho objemy jsou srovnatelné s profesionály, pak se může podívat na pokyny pro trenéry, které vydalo Vysokoškolské sportovní centrum Victoria a je volně ke stažení na jejich webových stránkách. Tam je hezky popsané, co mají udělat.

A elitní běžci?

Pro profesionální sportovce jsme napsali odborná doporučení, která definují, jaká vyšetření je vhodné podstoupit a jak člověka pustit zpátky do sportu. Zkusím to velmi zjednodušit: sportovec nejprve projde vyšetřením, které potvrdí, že nejsou přítomné žádné faktory, co by bránily jeho návratu. Pak se začne tréninkovým blokem v nízké intenzitě, který trvá 7 až 10 dní. K tomu se pak postupně přidává v dalších blocích vyšší intenzita. Když to jde dobře, trvá návrat tři až čtyři týdny.

Co když to sportovci urychlí?

Bohužel řada lidí proces nevydrží a začne se vracet rychleji. Někteří to ustojí. Ale pak přicházejí ti rozbití, kteří neposlechli a šli příliš rychle. Takže se ukazuje, že jeden z rizikových faktorů postcovidového syndromu je příliš rychlý návrat.

Jaké varovné signály si mají hlídat rekreační běžci, aby návrat neurychlili?

Nevysvětlitelná únava a spavost bez ohledu na trénink. Dále jakékoliv příznaky trombóz – oteklé nohy a dušnost. V tréninku je potřeba začít brzdit ve chvíli, kdy se i při nízkých intenzitách objevují tepy výš než obvykle. Kdo si měří ranní tepovku, může ji mít o 10 až 15 tepů vyšší než dřív. Při intenzitách, které dříve dával bez obtíží, je mu nyní na zvracení. To jsou všechno známky toho, že nadále běží imunitní reakce a organismus je ve stresu, do kterého se tréninkem přidá další stres.

Kdybych byl takový hlupák, že bych to chtěl přeběhat. Jaké mohou být důsledky?

Že si pak hodně dlouho nezaběháš. Covid nejspíš opravdu kariéry některým sportovcům ukončí. Ale opět to není nic nového, nejsou neobvyklé případy, kdy třeba infekční mononukleóza v minulosti „ukončila“ několik sportovních kariér. Ono to totiž přeběhat nejde. Vytrvalost je stav mysli – pokud chci běhat dlouhé věci, tak na ně musím mít nastavenou hlavu. A to se s urychlením neslučuje.

Existuje přímá úměra mezi těžkým průběhem nemoci a délkou návratu do tréninku?

Takové údaje nemáme. Ale může to být tím, že spolupracujeme se sportovci, kteří většinou mají lehčí průběh a jsou profesionálové. U nich však nedokážeme odhadnout, jaké další obtíže se u nich projeví. Mohu ovšem říct, že devět z deseti sportovců, kteří mají obtíže řeknou, že to urychlili příliš.

Je některá skupina rizikovější, ať už ji definujeme věkem, výkonností nebo pohlavím?

Ne. Potkává to všechny.

Má smysl podporovat návrat změnou jídelníčku?

Řeknu spíš, co by člověk neměl dělat – jakýkoliv exces nebo tak zvanou modulaci tréninku potravou. Když se budu vracet do tréninku, je špatný nápad přidat si do toho třeba tzv. train low (carb) program.. Stejně tak je špatný nápad trénovat ve vysoké výšce. Zkrátka bych vynechal jakýkoliv modulátor tréninku, který zesiluje efekt samotného tréninku.

Jak vnímáš dopad Covidu na sportovní svět?

To, o čem se bavíme, myslím tím sport a Covid, je naprosto nevýznamná epizoda v celé epidemii. Problémy, které Covid zanechal na rizikové populaci, jsou totiž o mnoho řádů závažnější. My se tu bavíme o několika sportovcích, kteří se nemohou vrátit do tréninku, ale je neoddiskutovatelným faktem, že máme excess mortality u rizikových skupin

Myslel jsem spíše obecně, takže i dětský a amatérský sport.

To je mnohem větší průšvih. Protože jsme v mnoha případech ukončili pohybovou aktivitu. Dospělí lidé si ještě nějak poradí. Ten největší problém, který já vidím, je zastavení sportu pro děti. Řada sportů pro ně na dva roky přestala existovat. Tím si vyrobíme z hlediska pohybové gramotnosti ztracenou generaci, protože určité věci se dají dělat jen v určitém věku. Tu dobu jsme prošvihli a už to nikdy nepůjde vrátit. Druhý problém bude obrovský odklon dětí od závodního sportu. Ony ztratí motivaci a už se nevrátí, protože si našli jiný způsob zábavy. Vlastně jsme obětovali naše děti.

Dalo se to udělat jinak?

Rozhodně dalo. My jsme například v lékařské komisi ČOV opakovaně zdůrazňovali nesmyslnost plošných opatření na zastavení sportu, zejména pro děti. Jen se podívej, jaká je v těchto dnech úplně hloupá diskuze bez jakýchkoliv objektivních podkladů ohledně návratu děti ke sportu. V jiných státech alespoň omezeně fungovala školní docházka a venkovní sportovní aktivity pro děti. Ale tady to nikoho nezajímalo. Stát neudělal žádnou aktivitu ve smyslu: pojďme se vrátit k pohybu. Veškerá zodpovědnost za pohyb dětí zůstala na bedrech rodičů, což je na tom snad jediná pozitivní věc.

Povolil bys běžecké závody pro veřejnost?

Ano, pustil bych je s kontrolami a provozními omezeními. Neexistují žádná data, že by běhání bylo zásadním rizikem pro přenos infekce. Ano je tam setkání a úzký kontakt. Ale opravdu nemocný člověk s vysokou virovou náloží se asi těžko zúčastní závodů.

Pojďme k dalšímu tématu, kterým jsou data. Když tě nazvu odpůrcem laktátové křivky, prahů a VO2max, bude to správně?

Nebude. Ale chápu, proč se na to ptáš. Často jsem takhle zjednodušeně interpretován. Já ale jen tvrdím, že jedno vystřelené číslo či business okolo testování je naprostý nesmysl. Například VO2max není zásadním ukazatelem talentu sportovce a laktátová křivka není nezbytným parametrem pro trénink hobíka.

Mají data z testování smysl pro rekreační běžce?

Ano mají, ale musí být splněno následující podmínky: zaprvé test musí být proveden a pochopen v kontextu tréninku a za druhé výsledek musí být správně zakomponován do tréninku. Není to tak, že si nechám udělat laktátovou křivku, ke které mi software řekne tempo a podle toho poběžím. Takhle přesně to být nemá. Pokud ale chápeme, že testování má ověřit určitý trénink, jehož efektem si nejsme jistí či potřebujeme nějaké specifické informace, jinak nezjistitelné, tak můžeme použít vhodné nástroje, mezi které patří například třeba i ten laktát nebo spiroergometrické vyšetření či jiné metody , které jsou nyní dostupné, jako je třeba svalová saturace O2. Problém ale je, žez testování se totiž stal velký business, ze kterého se vytratil člověk a jeho pocit. Na to se úplně zapomnělo.

Jak velkou roli hraje pocit?

Pocit je zcela zásadní parametr, který musíme u sportovců kultivovat. Musejí umět vnímat rychlost a úsilí. Nejlepší běžci na světě jsou lidé, kteří dokážou s pocitem aktivně pracovat, dokážou ho popsat a využít v komunikaci s trenérem.

Jak velkou roli by měl hrát pocit v tréninku?

Podívejme se třeba na vnímání tempa. Tempo obvykle zadává trenér, na základě nějakých ukazatelů, které má k dispozici. Pokud máš ale běžet trénink v nějakém tempu, může se stát, že ti první týden sedne, druhý týden se budeš trápit a třetí týden bude třeba foukat vítr, takže se více nadřeš. Každý z těch tréninků má pak úplně jinou stimulaci pro tělo. Jenže cílem tréninku nebylo držet tempo, ale dosáhnout určité rovně stimulace a stresu. Proto je nutné zvolit takové, aby bylo dosaženo požadovaného tréninkového efektu a ne přesně podle rozpisu.

Dříve jsi v rozhovorech uvedl, že jsi odpůrce toho, aby se rekreační běžci řídili pomocí prahů. Můžeš ten názor vysvětlit?

Je potřeba, aby si běžci uvědomili, že žádné prahy ve skutečnosti neexistují. Historický pohled a chápání aerobní, smíšené a anaerobní zóny je dnes mnoho let překonaný. Dneska víme, že ve skutečnosti žádný anaerobní práh neexistuje, ale jedná se pouze o oblast, ve které se mění v organismu určité reakce. Spíše než přesné prahy by bylo přesnější stav graficky ukázat duhou – jednotlivé intenzity se postupně prolínají. Žádné prahy biologie nezná.

Ale zároveň podle něho vede své tréninky spousta renomovaných trenérů.

Paradoxní je, že ti trenéři vědí, že to je překonané. V jejich případě se totiž jedná spíše komunikační obezličku, jak to říci. Je to pro ně jednodušší a svěřenci jim všichni rozumějí. Co je ale také potřeba říci, že nikdo nikdy nebyl dobrým běžcem na základě prahů, ale proto že byl veden dobře trenérem.

Co s tím?

My potřebujeme dát návod lidem, jak mají pochopit intenzity, jenže na to vážně nepotřebujeme žádné prahy! Na to potřebujeme vysvětlit co se dějě v jednotlivých intenzitách. Mimochodem, pokud bychom chtěli být puristi, tak bychom měli dokonce opustit i název zóny. Ale chápu, že to už by bylo asi moc.Každopádně na to, abych vytvořil cílové inentzity žádný práh nepotřebuji.

Takže jak máme k datům přistupovat?

Data jsou důležitá, potřebujeme je, ale nesmí se z nich stát totální modla. Všichni jedou na čísla, na měřitelné parametry, sbírají KOMy na Stravě… Když se pak podíváš na jejich trénink, zjistíš, že se ze systematického strukturovaného tréninku stala honba za nesmyslnými čísly. Ano, je to trend, který ty lidi uspokojuje. Ale zároveň je potřeba říct, že u tréninku dětí tím vytváříme další ztracenou generaci, protože pokud nenaučíme děti vnímat pohyb, intenzitu a rychlost, tak nebudeme schopní systematicky vychovávat budoucí vrcholové sportovce. A to je hrozné.

Stále se v mládežnických kategoriích používá jako filtr pro talent hodnota VO2max, kvůli které se pak odepíše spousta nadějných sportovců?

Nikdo nemá odvahu na to, aby řekl, že talent management v Česku absolutně nefunguje. Před dvěma lety jsem to ukazoval na atletickém semináři, kde jsem prezentoval studie z velkých států, které mají stejný problém. Schválně si tipni: když vezmeš 25leté atlety v reprezentaci, kolik procent z nich podle tebe prošlo výběrovými středisky mládeže, když jim bylo 15 let?

Řekl bych tak 75 procent?

Deset procent! U 15letého atleta se v 90 procentech spleteš. U 18letého je úspěšnost 30 až 50 procent, jenže to už je věk, kdy máš hotového sportovce.

Čím to je?

Lidi totiž chtějí mít něco hmatatelného, nějaké číslo, na základě kterého mohou sportovce do výběru buď zařadit, nebo ho vyřadit. Jako nejsilnější prediktor budoucího úspěchu se ale ukazuje neměřitelná věc, a to je sociální prostředí, které stimuluje člověka k tomu, aby rostl sportovně.

Jak velkou roli hraje při výkonu hlava, což je také neměřitelná věc?

V mnoha případech se zaměňuje sportovní psychologie, kterou zná skoro každý, a zátěžová psychologie, kterou naopak nezná skoro nikdo. Právě ta se ale ukazuje jako nesmírně důležitá pro vytrvalostní výkon.

Můžeš říct více o zátěžové psychologii?

Při závodě nebo těžkém tréninku vlastně ve své hlavě obchoduješ. Na jedné straně máš věci, kterých chceš dosáhnout – osobní rekord, zhubnutí, medaile v cíli, uběhnutí nějaké vzdálenost… Na druhé straně stojí úsilí, bolest, trápení, které musíš vyvinout, abys toho cíle dosáhl. A ve tvé hlavě probíhá na vědomé i podvědomé úrovni vnitřní dialog, jestli to, co platíš, stojí za to, co dostaneš. Když hlava dojde k tomu, že to za to nestojí, tak dá příkaz a nohy zpomalí. To, co výkon ukončuje, tedy není bolest nebo únava per se, ale hlavou dané rozhodnutí, že už mu ten cíl za to nestojí. Přitom to nemusí znamenat to, že člověk vzdá, ale například podvědomě kvůli tomu zpomalí.

Takže platí rčení: když si myslíš, že nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš?

Tak se to nedá říct, protože to je tvůj vnitřní dialog. Ano, vždycky máš rezervy, pokud ti někdo nezatáhne za brzdu kvůli totálnímu vyčerpání. Ta brzda je už jiný případ. Ale na druhou stranu to je tvoje osobnost, tvůj život, ten dialog je součástí tebe, jestli se chceš kousnout a jestli to má cenu.

Jenže já mám pocit, že tělo mi nastaví v hlavě pocit, že nemůže daleko dřív, než je to potřeba. Takže běžím pomaleji, než na co mám natrénováno.

Ano, může to tak být a je potřeba s tím vědomě pracovat a aktivně to trénovat. Ale je potřeba říct, že psychobiologický model je extrémně mladý a vznikají teprve první zkušenosti, jak s ním pracovat. Věřím, že třeba za 15 za 20 let bude existovat systematický způsob tréninku, který pak bude mít fantastické výsledky. Zatím seš na tu hlavu ale sám.